Památky Tábor

Žižkovo náměstí poskytuje svým návštěvníkům přehlídku pamětihodností téměř všech architektonických slohů.

V panoramatu města vyniká již z dálky viditelný gotický děkanský chrám, který je situovaný v nejvyšším bodě návrší (na severní straně náměstí), a honosná pozdně gotická budova radnice, v jejíchž prostorách je umístěna expozice Husitského muzea a vstup do táborského podzemí. Žižkovo náměstí obklopují architektonicky cenné měšťanské domy - Škochův dům, dům čp. 12, 13, 16, 17, 18, 19, Lichvicovský dům a Ctiborův dům. Uprostřed náměstí se vyjímá renesanční kašna a pomník Jana Žižky z Trocnova.

Expozice Husitského muzea, nazvaná Husité, je umístěna v působivých prostorách pozdně gotické budovy táborské radnice. Výstavní sály seznamují návštěvníky s kořeny husitství, osobností reformátora katolické církve Mistra Jana Husa, vznikem Tábora, neporaženým husitským vojevůdcem Janem Žižkou z Trocnova a také válečnými zbraněmi a dobovými dokumenty.

V přízemí se nachází vstup do sítě podzemních chodeb, které představují zvlášť vyhledávanou táborskou raritu. Chodby, které vznikly propojením sklepů měšťanským domů v 16. století, sloužily především jako útočiště před nepřítelem a k uchování potravin a nápojů. Část podzemních prostor, vinoucích se pod Žižkovým náměstím v délce 800 m, je přístupna veřejnosti. Prostorné sály radnice, zejména gotický palác - nejvýstavnější veřejný interiér v Táboře - dnes slouží k pořádání významných kulturních akcí a výstav. Plastikám v gotickém sále vévodí jezdecká socha Jana Žižky z Trocnova od Bohumila Kafky, která se stala předlohou pro pámátník na Žižkově v Praze. Je největší bronzovou sochou na světě. V prvním patře historické radnice je umístěna expozice Galerie výtvarného umění, která představuje zobrazení města Tábora od 17. do 20. století.

Další expozice muzea:
Husitské muzeum Tábor spravuje také expozici v Bechyňské bráně, Život a práce středověké společnosti; expozice v Soběslavi - Příroda Táborska a Národopis Blat a Kozácka, ve Veselí nad Lužnicí - Z pokladů muzea a Pamětní síň Karla Weise a v nedalekém Sezimově Ústí Památník druhého československého prozedenta Dr. Edvarda Beneše.

Každé královské město v Čechách hodné toho jména si zakládalo na své radnici neboli "rathausu". Také v Táboře se jednalo o prvořadou veřejnou stavbu. V jejích prostorách zasedala městská rada, odbývalo se zde městské "právo" i všechny významnější události veřejného života. Radnice symbolizovala vážnost města, jeho prestiž a postavení vůči ostatním městům království. Bylo tedy otázkou cti, aby si Táborští nechali na stavbě své radnice řádně záležet.

Dnes můžeme říci, že jejich snaha byla korunována úspěchem. Táborská radnice se řadí k nejvýznamnějším památkám pozdní gotiky v českých městech. S jejím budováním se začalo pravděpodobně v prvních letech 16. století, kdy městská rada nechala strhnout tři domy na západní frontě náměstí. Uvolnil se tak dostatečný prostor pro vybudování monumentální radniční budovy. Rozlehlá stavba čtyřmi křídly obklopovala malé nádvoří, otevřené náměstí prostornou síní se širokými lomenými oblouky portálů. Odtud vede přes schodiště a kamenný ochoz vchod do patra, kde se nacházely hlavní radniční místnosti. Velký sál, nazývaný též "palác", je oprávněně pokládán za historicky nejcennější veřejný interiér v Táboře. Vznikl odstraněním větší části původního druhého patra a zaklenutím vysokého prostoru dokonale zvládnutou síťovou klenbou. Tíhu klenby svedl její architekt jednak do bočních stěn haly, a jednak do dvou štíhlých vícebokých sloupů. Estetický dojem podtrhují drobné plastiky, jež zdobí konzoly a svorníky klenby. Dvě mužské hlavy na jednom ze svorníků podle tradice zobrazují Jana Žižku a Prokopa Holého, nejslavnější hejtmany táborských polních vojsk. V síni umístěný znak města byl vytvořen na základě městské pečeti udělené Táboru císařem a českým králem Zikmundem Lucemburským v roce 1437. Jde o náročnou keramickou práci, která vyžadovala nevšední řemeslnickou zručnost. V rámu znaku najdeme i plastiku Jana Husa, jedno z prvních vyobrazeních věhlasného církevního reformátora. Městský znak spolu s erbem Českého království na jednom z klenebních svorníků zdůrazňuje majestátnost prostoru. Naopak drobné pozlacené sošky, zdobící žebra klenby, ukazují, že naši předkové měli i smysl pro humor a ironii. K postavičce muže s nahou zadnicí a výmluvným gestem se váže bajka o rozhořčeném staviteli síně, který se takto chtěl pomstít táborským radním za jejich lakotu, s jakou odměňovali stavitelovo úsilí.

Autorství paláce i celé radniční budovy je nutno připsat architektu a kameníkovi Wendelu Roskopfovi, snad původem z Lužnice. Roskopfovo působení při výstavbě radnice dosvědčuje i nápis a kamenická značka na opukovém městském znaku s letopočtem 1515-1516. Stavbu radnice dokončil Roskopf kolem roku 1521. Ve druhé polovině 17. století byla budova, poškozená předchozími válečnými léty, barokně upravena podle projektu Antonia de Alfieriho. Roku 1878 se architekt Josef Niklas pokusil vrátit radnici opět její pozdně gotický charakter. Za svou dnešní podobu tak radnice vděčí mimo jiné i Niklasově historizující úpravě.

Zatímco v přízemí budovy se nachází vstup do sítě podzemních chodeb, sály radnice dnes slouží expozicím Husitského muzea i k pořádání významných kulturních akcí. V přilehlých místnostech jsou vystavena výtvarná díla se vztahem k Táboru či k husitským tématům. Pamatovalo se i na malou galerii Františka Bílka (1872-1941), rodáka z nedalekého Chýnova, který se zobrazováním husitské tématiky často zabýval. Dokazuje to i jeho památník Jana Husa na Husově náměstí v Táboře. Bílek, mnohostranný a velice talentovaný umělec, vynikl především jako sochař, řezbář a grafik. Pod vlivem básnického díla Otokara Březiny se stal hlavním představitelem tehdy moderních proudů symbolismu a expresionismu v českém výtvarném umění.

Dominantu nejstarší dochované architektonické památky v Táboře představuje z daleka viditelná věž Kotnov, nazývaná podle bájného zakladatele hradu. O původu a stáří hradu se vědci dodnes přou.

Nejstarší písemná zmínka spadá do roku 1370, ale je skoro jisté, že k založení hradu došlo již někdy ve druhé polovině 13. století, za vlády českého krále Přemysla Otakara II. Podle dosavadních znalostí, které však stále ještě probíhající výzkum může výrazně pozměnit, se hrad pyšnil čtyřmi okrouhlými a jednou čtverhrannou věží. Jeho opevnění bylo navíc zesíleno příkopy a parkánovou hradbou.

Postupem času klesal obranný význam citadely a těžkou ránu jí zasadil i požár z roku 1532. Od té doby hrad sloužil především k hospodářským účelům, ale nacházela se zde i městská šatlava. V letech 1612-1613 byl areál hradu přestavěn na pivovar. V souvislosti s výraznou modernizací jeho provozu se ve druhé polovině 19. století pokračovalo se stavebními úpravami hradních objektů. Ještě v roce 1908 muselo celé východní křídlo hradu ustoupit průmyslovým budovám rozšiřujícího se pivovaru. Vzhledem k tomu představuje kotnovská věž nejvýznamnější dochovanou část hradu. Z jejího ochozu může návštěvník obdivovat krásu města i okolí.

K hradní věži přiléhá jediná dosud stojící městská brána, zvaná Bechyňská. Na rozdíl od věže se brána dočkala lepšího zacházení. Dochovala se v téměř původním stavu z doby po roce 1420, kdy se začalo s její výstavbou. Na konci 19. století byla pod vedením architekta Josefa Mockera upravena ve stylu odpovídajícímu architektuře vrcholné gotiky. V působivém prostředí jejích gotických interiérů je umístěna stálá expozice s názvem Život a práce středověké společnosti.

Název hlavního táborského kostela odkazuje na biblickou symboliku, tolik důležitou pro zakladatele města. Na vrchu Tábor nedaleko Genezaretského jezera v Palestině byla podle evangelia před zraky jeho učedníků proměněna Ježíšova podoba na znamení, že je Synem božím.

Na místě dnešního děkanského chrámu stával do poloviny 15. století dřevěný kostel, jenž připomínal dobovým zahraničním návštěvníkům spíš stodolu. Ke stavbě nové důstojnější svatyně se přistoupilo někdy koncem 15. století. Táborští povolali kamenického mistra Staňka z Menšího města Pražského, aby vypracoval projekt a řídil výstavbu chrámu. Kolem roku 1512 dokončil interiér kostela v podobě síňového trojlodí se síťovou klenbou, nesenou osmibokými sloupy. Presbytář zaklenuje vzácná sklípková klenba. Budova chrámu tedy vznikala společně s radnicí v pozdně gotickém stylu. Díky pozdějším stavebním úpravám však nese stopy dalších historických slohů. Plášť chrámové stavby doplnily z vnější strany renesanční štíty. Gotická věž vyrostla o renesanční ochoz a v roce 1677 se dočkala trojstupňové barokní báně, navržené architektem Giovanni da Capaulim. Na konci minulého století se pokusil architekt Josef Mocker obnovit středověkou podobu chrámové stavby její úpravou v gotickém duchu.

Návštěvníci, kteří chtějí mít Tábor jako na dlani, mohou zdolat 250 schodů na kostelní věž vysokou 87 metrů, kde je čeká krásná vyhlídka.

Barokní zámek Měšice je dominantou městské části Měšice, na jejímž místě stála původní vesnice založená roku 1296 Zdislavem z Měšic.

V letech 1352-1371 patřily Měšice Oldřichovi Sezimovi z Ústí. Roku 1545 poslavil Prokop z Hejlovce v obci renesanční tvrz, kterou Jan Josef Carreto hrabě z Millesima přestavěl roku 1699 na barokní zámek. Současným majitelem zámku je Dr. Jan Nepomuk Berwid-Buquoy, který jej zrekonstruoval a zpřístupnil veřejnosti. Další měšickou zajímavostí je kaple sv. Anny na měšickém vrchu pojmenovaném Svatá Anna. Rokoková kaple byla vystavěna roku 1782 Janem Antonínem Votápkem z Ritterswaldu. V době totality byla kaple do základů zničena a roku 2005 znovu vybudována Městem Tábor. (Více se o Měšicích a zámku dočtete v knize "Tábor - Měšice - obec, barokní zámek, legenda o zazděné služce Anně a další záhadné příběhy Táborska", kterou napsala dcera majitele zámku Christiane Berwidová-Buquoyová.)

Ke koloritu Tábora neodmyslitelně patří nejstarší údolní nádrž ve střední Evropě zvaná Jordán. Byla vybudována v roce 1492 jako zásobárna pitné vody pro město. Vodní nádrž má plochu asi 50 ha a maximální hloubka činí 14 metrů.

Původně chtěli Táborští v Jordánu chovat také ryby, ale nadměrné rozměry nádrže neposkytovaly k tomuto účelu dobré podmínky. Přesto je Jordán známý jako rybářský revír s kapitálními úlovky. Pod hrází se nacházejí rybí sádky a velká štičí líheň. Od roku 1830 proto už Jordán nebyl vypuštěn a nadále zůstal užitečný především jako vodní zdroj. Dnes je mimo to Jordán hojně využíván k rekreaci. Volný čas můžete strávit na Sokolské plovárně či si dopřát oddych na protějším klidném břehu, volně přístupném. K Jordánu patří také další přírodní zajímavost, 18 m vysoký Jordánský vodopád, kterým přepadá část vody z nádrže do Tismenického potoka.

Na pravém břehu řeky Lužnice, naproti vodáckému tábořišti Suchomelův ostrov, se nachází geologicky zajímavý přírodní útvar "Granátová skála". V hojném počtu se zde nalézají rudé granáty typu almandinu až do velikosti lískového oříšku.

Větší část skály byla v minulosti odtěžena a použita k výstavbě okolních domů, cest a např. i patníků. Granát almandin se pro šperkařské účely používá spíše v Orientu, světoznámý český granát, odborně nazývaný pyrop, se průmyslově získává z naplavených písků v okolí Turnova.