Památky Mariánské Lázně

Postaven v letech 1844-1848 z popudu tepelského opata Mariana J. Heinla v duchu ideje resignovavšího opata K. K. P. Reitenbergera v historizujícím novobyzantském slohu. Plán baziliky ortogonálního půdorysu, vztyčené v místech zděné kaple Narození Panny Marie z r. 1820, vypracoval arch. Johann Gottfried Gutensohn z bavorského Mnichova. Stavbu realizoval tepelský klášterní architekt Anton Thurner z Přimdy za pomoci pražského stavitele a sochaře Josepha Krannera.

Vnitřní výzdobu provedli štukatéři Bader z bav. Mnichova a Pellegrini z Prahy, arch. Bergmann z Prahy, malíři Carl von Hampel z Vídně, Kratzmann z Prahy, Strauss a Hochenögg z bav. Mnichova. Sochařská výzdoba je dílem pražského sochaře Jos. Maxe, jeho dílny a jeho žáka Josefa Parise. Uvnitř kostela dále oltáře sv. Jana, sv. Norberta, Nejsv. srdce Páně a Sv. Kříže, křížová cesta z r. 1886 od pražského malíře Mathausera, socha bl. Hroznaty atd. Původní zvony z let 1835 a 1847 od W. Sedlmayera z Plané a J. di Valle z Chebu byly částečně zrekvírovány za 1. a 2. svět. války. Kostel v r. 1848 vysvětil opat Heinl a r. 1850 konsekroval kardinál arcibiskup B. ze Schwarzenberka.

Anglikánský kostel je pozdním dílem londýnského architekta Williama Burgese, podle jehož plánů byl postaven zdejším stavitelem Friedrichem Zicklerem v roce 1879. Podnět k jeho vybudování dala Angličanka lady Anna Scott of Rodono na památku svého manžela, který zemřel v roce 1867 v Mariánských Lázních. Uskutečnění svého úmyslu zabezpečila darem 12 000 zlatých.

Kostel je postaven z červených ostře pálených neomítnutých cihel podle vzoru anglických románsko-gotických venkovských staveb. Z původního vybavení interiéru je zachována pouze kazatelna a mramorová pamětní deska z roku 1911, připomínající časté návštěvy britského panovníka, krále Edwarda VII..

Po rozsáhlé rekonstrukci byl kostel v r. 1994 otevřen jako výstavní a koncertní sál.

V letech 1900 - 1902 nahradil pravoslavnou modlitebnu, fungující od r. 1878 v budově radnice. Po opakované finanční sbírce, iniciované zdejšími lékaři a pravoslavným knězem Nikolajem N. Pisarevským mezi srbskou a ruskou lázeňskou klientelou, vypracoval plány stavby petrohradský architekt prof. Nikolaj V. Sultanov (1850 - 1908). Stavbu realizoval známý františkolázeňský stavitel Gustav Wiedermann, autor pravoslavných kostelů ve Františkových Lázních (1889) a Karlových Varech (1893 - 1898). Půdorys vychází z řeckého kříže, jehož kvadratický střed převyšuje postranní apsidy. Interiéru dominuje bohatý majolikový ikonostas, vyrobený původně v Kuzněcovu u Tveru pro Světovou výstavu v Paříži r. 1900. Za 1. svět. války byla zrekvírována zvonkohra, za 2. svět. války sloužil kostel jako sklad, Obnoven byl ve 2. pol. 20. století.

„Zpívající Fontána byla vybudována v letech 1982 až 1986 péčí Městského Národního výboru v Mariánských Lázních jako součást rekonstrukce promenádního prostoru areálu Maxima Gorkého. Autorem návrhu fontány je ak.architekt Pavel Mikšík, architektonickou a technickou spolupráci poskytli ing.arch.dr.Otakar Kuea a ing. Pavel Janeček. Autorem první hudební skladby "Hudba pro fontánu" je hudební skladatel Petr Hapka. Následovaly další skladby z díla F. Chopina, W.A. Mozarta, J.S. Bacha, Ch. Gounoda, B. Smetany, A. Dvořáka a dalších autorů. Fontána se rozeznívá většinou v každou lichou hodinu a skladby se střídají v pravidelném sledu. Poprvé se Zpívající fontána rozezněla 30. dubna 1986.

Fontána je zcela neobvyklá svými rozměry, výtvarným ztvárněním i funkcemi.V mělké kruhové bazénové míse o pruměru 18 metru je usazena dvanáctidílná plastika kamenného květu se středem z vyleštěné nerezavějící oceli.Lem fontány,dlažba bazénu i plastika jsou z Liberecké žuly.Fontána má deset základních střikových systému:dva jsou vytvářeny třemi sty třiceti tryskami z trubních prstenců po obvodu fontány směřujícími do jejího středu. Dominantní střední střik dosahuje výšky šesti metru, čtyři systémy o několika stech tryskách směřují z kovového středu plastiky k obvodu fontány. Z těchto střiku je možno vytvořit několik desítek kombinací, které se mění podle nastaveného programu počítače který řídí fontánu. Technické zázemí je umístěno v podzemí pod fontánou a tvoří jej strojovna s deseti čerpadly o příkonu 70 kW, akumulační nádrž o objemu 25000 litru vody a elektrická rozvodna. Řídicí místnost s počítačem je umístěna v areálu kolonády.

Karolinin pramen, vyvěrající pod bývalou kolonádou pod kostelem, dostal při objevu v roce 1809 jméno Nový. V roce 1817 byl zastřešen kopulí s osmi korintskými sloupy a nazván na počest manželky tehdejšího císaře Františka I. – Karoliny Augusty. Na stropě kopule byly tehdy vymalovány malířem Fuchsem císařské postavy. Asi se příliš nevydařily, protože byly záhy přemalovány. Pod tuto kopuli byl vyveden v roce 1870 potrubím z Úšovic nejprve Ferdinandův pramen a v roce 1912 také Rudolfův pramen, kdežto Karolinin pramen se dostal pouze ke koupelím do Nových Lázní. Dnes je znovu zpřístupněn v pitné hale.

(1869). Pojmenování podle Karoliny Augusty, manželky císaře Františka I. Při rekonstrukci promenády 1989 postavena kopie původního pavilonu o 20 m blíže ke kolonádě.

Teprve roku 1840 se přikročilo ke stavbě kruhového pavilónku se sloupořadím, který vystřídala dodnes stojící kolonáda podle návrhu arch. Bedřicha Zickera.

Pramene se užívá k pitným kůrám a ke kloktání přímo o vývěru. Přebytky vody se vedou potrubím do Vojenského lázeňského ústavu a do budovy Nových lázní, kde se jich používá k pití a k inhalacím.

Lesní pramen byl znám odnepaměti a již v roce 1683 je uváděn na plánku krajiny pod názvem Schneidsaeuerling. Po vzniku lázní se mu říkalo Větrový či Aeolský, protože prý působil mírné nadýmání. Až při úpravách okolí v letech 1827 – 1828 dostal jméno Lesní.

Ačkoli Křížovka nebyla nejstarším známým pramenem, dosáhla zejména od dob Nehrových takřka světové proslulosti. O jejích chemických vlastnostech, farmakologii a hydrologii byla napsána celá hutná literatura. V roce 1749 se anály tepelského kláštera zmiňují poprvé o Křížovém pramenu jako o "solném", o "slané kyselce".

Pramene se tehdy užívalo k pití i ke koupelím. Nad pramenem byl postaven místním stavitelem Antonínem Thernerem podle návrhů zemského stavebního ředitelství v Praze, impozantní pavilón s kopulí a se zlatým patriarchálním křížem, stojící na 72 jónských sloupech. Původní stavba byla ze dřeva, z cihel a ze štuky, aby svou vahou nepoškodila vývěr pramenů. Přetrvala v původní podobě do roku 1912.

Byl postaven zcela nový pavilon, většinou z betonu, jako kopie původní architektury, do které se však vmísily některé secesní prvky. V peristylovém chrámku busta dr. J.J. Nehra.

Nejslavnější pramen – Křížový – se původně nazýval Slaný podle slané chuti, stejně se však i říkalo Ferdinandovu prameni. Když v roce 1749 postavil tepelský lékárník Damián Schulz vysoký kříž z tesaných trámů v blízkosti Slaného pramene a vývěr obroubil kamennými kvádry, začalo se prameni říkat Křížový. Jména tří pramenů poprvé čteme v Zauschnerově knížce z roku 1766 – Křížový, Ambrožův a Mariin.